Jasně, dlouho se tu nic neděje. Ale to se změní. Tady máte pro začátek pěkně dlouhý text o tom, jaké to bylo ve studiu, co se tam přihodilo a tak.

Den před: Je neděle. Vracíme se ze Šluknovského výběžku a dáváme si na čas. Bubny na půjčení do studia (to je svátek, to chce vždycky něco speciálního) můžeme vyzvednout u Nomádů z Prahy (díky) až večer a až o něco později nás očekávají na místě činů budoucích. Tak si dáme dlouhou snídani, výstup na rozhlednu a cestou domu ještě večeři. Máme za sebou Trutnov a Vlčí horu a tak trochu aktivně relaxujeme. Ta rozhledna, to je hlavně kvůli 3nérovi. Je to rozený výletník a pokud mu odmítnete návštěvu místní pamětihodnosti či výstup na nejvyšší horu v okolí, musíte počítat s tím, že to budete mít dlouho na talíři. A toho se každý z nás boj

No abych to shrnul, když jsme vyzvedli všechno, co jsme měli a dovezli to do studia, kde už nás čekal náš hudební producent Jenda, bylo osm. Pak proběhl tradiční bubenicko-producentský rituál. Ten spočívá v tom, že Matouš a Jenda střídavě kopou do šlapáku, pobíhají po natáčecí místnosti i komnatách přilehlých a vykřikují různé obdivné fráze jako: „Ty vado“, „Tak tomu říkám zvuk“ atd. A nejhorší je, že tu poslední část rituálu vyžadují i od nás ostatních. Včetně 3néra a řidiče, které jemné nuance zvuku velkých bubnů zajímají asi jako Matouše rozhledny. No nic. Domů jsme se dostali krátce před půlnocí mystickou průtrží mračen, čerství jako rybičky.

Den první: Zatímco ostatní dostali Licence to sleep, já vstávám brzo. Odtáhnout svého takřka nového Voxe do opravy ke klukům z Guitarparku (díky, díky). Nemyslím si, že Vox vyrobený v Číně hraje hůř než ten původní britský. Jde jen o to, dodržet správný postup. A ti kluci čínský tam dali o jednu pružinku do reverbu míň, takže to ty ostatní nevydržely a odporoučely se. Vláčet takhle ráno Jungmannkou dvacetikilový zesilovač, to je inu pěkná rozcvička. Naštěstí kluci v Guitarparku reverb úspěšně vyměnili, a tak na desce bude pravý a nefalšovaný pružiňák. Dopoledne je ve znamení nutných vopruzů, jako je zvučení bubnů a všeho ostatního, propojování našich sólo komůrek, tak abychom se mohli dorozumívat a vše slyšet, a k tomu výměna strun na třech kytarách a baterek ve všech efektech. Ty komůrky, to byla paráda! Proto jsme vybrali tohle Faustovo studio. Matouš je dole v obřím sklepení, což dává bubnům nádherný zvuk. A my ostatní máme v patře nad ním každý svou místnost. A protože se v nich všichni slyšíme, můžeme hrát dohromady. Ale protože jsme každý sám, když to někdo zkazí, nezkazí to ostatním. Posel je v režii s Honzou a Matouše jim dávají v televizi nad hlavami. To později vede k matoucím pokynům z režie do podzemí, kdy Posel, upírající pohled vzhůru na televizi, volá na Matouše: „Dobrý, pojď dolů!“ Což nejen Matoušovi přijde divné, když je to naopak on, kdo se, de facto, nachází deset metrů pod námi.

Samotné nahrávání začíná až ve čtyři odpoledne. Nějak nám ta únava z víkendu vypnula mozky a zapnula jen muzikantské obvody. Nebo to bylo tím, jak jsme se po všem tom kroutění ladícími čudlíky těšili na něco kreativnějšího? No prostě jsme ve zbytku dne bez nějakých komplikací natočili šest věcí. V plánu bylo stihnout za den průměrně tři až čtyři a navíc jsme v pondělí zdaleka netočili od rána a tak to v nás vyvolalo nezřízený optimismus! A s ním jsme se vydali do postelí.

Den druhý a třetí: Abych řekl pravdu, moc si z nich nepamatuji. Pořád ta komůrka, pořád to podzemí. Stále jsme byli nad plánem, a tak jsme si víc hráli se zvuky kytar – tady Faustovo studio nabízí další výhodu. V těch mnoha místnostech se nachází spousta pokladů mezi hudebními nástroji. Pročež jsem něco nahrál i na lubovku, kterou tam kdysi dávno zanechal Petr Kalandra, když neměl na pivo, nebo na úžasnou velmi, velmi starou gibsonku. Objevily se první zádrhele: Matouše v jednu dobu přestalo něco poslouchat v hlavě či v rukách, a tak i když věděl, že závěrečná fáze písně s pracovním názvem „stopade“ se má zahrát 2x – opakovaně jí zahrál jen jednou. Já si do jiného kousku (pracovně „gitarre“) vymyslel takový kytarový riff, který se po vydatném zrychlení ukázal nad mé možnosti, s čímž jsem dlouho bojoval. Ale vše jsme překonali. Objevil se i 3nér a tvářil se nadšeně. I sám Faust prošel párkrát režii a pokyvoval uznale hlavou. Jenda ten nás nechválil, ale to on nedělá nikdy. Ale neobracel oči v sloup, nedržel hlavu v dlaních a nenutil nás vše mnohokrát opakovat (tedy alespoň zdaleka ne tolik, jako minule, a už vůbec ne tolik, jako předminule). Takže to s tou deskou vypadá nadějně. Navíc jsme na těch 14 věcí měli čas do pátku, jenže už ve středu večer bylo hotovo. Čili jsme přistoupili k plánu

Den čtvrtý: „Když nám zbude čas, natočíme, ještě tuhle nebo tuhle,“ říkali jsme si v časech zkušebnové přípravy. A zbyl. Tak jsme vytáhli několik dalších kousků. Takové legrácky a experimenty. Legrační intro s buránkovským funky a africkými bubínky, to abychom ještě více zmátli ty, co nás stále chtějí někam žánrově vměstnávat. Ty bubínky, to byla vůbec legrace – všichni jsme si vlezli k Matoušovi do podzemí a dlouhou dobu společně hráli na bicí soupravu (já třeba rumbakoulí) a další perkuse. Nebo píseň, která přechází z flamenca ála Gipsy Kings do speed metalu (další škatulková komplikace). Cca desetiminutová monotónní píseň, kterou jsem napsal, když jsem si četl výpovědi týraných dětí a kterou jako jedinou Jeník absolutně odmítl („Deset minut a nic se tam nestane, to bude ty lidi bolet“ „No dyť já chci, aby je to bolelo…“ „Ty zvuky rvou uši…“ „Tak my tam ještě přidáme, aby rvali víc…“ A na to odešel na terasu a my s Poslem jsme opanovali režii a kytarovou místnost a nahráli dalších 10 minut kytarového vazbení. Poslíkovi pak prý Jenda řekl, že to možná trochu pomohlo, tak uvidíme, třeba se na desce přeci jen někde na konci, po dvaceti minutách ticha, objeví :-). A ten náš 3nér chtěl nahrát Ráchel, tak jsme mu jí nahráli… Uvidíme! No, máme 18 věcí, takže něco bude muset vypadnout, ale na to rozhodování je ještě čas. Teď si s nahrávkou bude hrát Jenda a i my (různé zvuky, synťáčky, cinkoty či chrochtání doma vyzkoušíme). Já musím dopsat ještě pět textů, pokud dobře počítám. Pak to nazpívat, smíchat, zmasterovat a zařídit vydání… A to už nebude jen tak. Zapsal hORÁČEK